Tocqueville, Alexis de (1805-1859). Francouzský politický teoretik, sociolog a historik. Pocházel z royalistické aristokratické rodiny. Jeho otec, kterého málem popravili jakobíni, byl prefektem v obnovené monarchii a sám Alexis vstoupil do vládních služeb v roce 1827. Červencová revoluce v roce 1830 v něm vyvolala spor mezi rozumem a citem; rodinná tradice ho nutila přísahat věrnost nové orleánské monarchii, ale rozum mu říkal, že bourbonská restaurace není možná. Uprostřed tohoto dilematu se chopil myšlenky navštívit Spojené státy v doprovodu svého přítele Gustava de Beaumonta. Jako záminku k návštěvě, která se uskutečnila od jara 1831 do roku 1832, si vybral studium amerického trestního práva. Výsledkem byla společná kniha obou přátel nazvaná Trestní systém ve Spojených státech a jeho aplikace ve Francii (Du systeme pénitentiaire aux États-Unis et de son application en France), která vyšla v roce 1833. Oba však jeli do Ameriky za jinými cíli, jejichž výsledkem byl Beaumontův román Marie a TocquevilIův monumentální spis Demokracie v Americe (De la démocratie en Amérique) , který vyšel ve dvou částech v letech 1835 a 1840 a okamžitě Tocquevillovi přinesl uznání doma i ve světě. Dílo bylo brzy přeloženo a vydáno v Americe, Anglii a Německu. Po vydání druhého dílu byl Tocqueville zvolen členem Académie fran9aise.
Po návratu z Ameriky Tocqueville opustil státní službu a v druhé polovině třicátých let vstoupil do politického života. V roce 1839 byl zvolen poslancem za svůj rodný kraj Valogner v Normandii a v parlamentě zůstal až do roku 1848. Přes značnou poslaneckou aktivitu nezískal větší politický věhlas, částečně proto, že byl špatný řečník, ale také díky tomu, že politicky stál mezi Guizotovou vládou a opozicí, kterou považoval za nezávislou, ale ostatní ji tak jednoznačně nechápali. Větší roli sehrál v politickém životě druhé republiky. Po únorové revoluci v roce 1848 byl zvolen do Ústavodárného shromáždění a pracoval na návrhu republikánské ústavy.
V roce 1849 byl zvolen do nového Zákonodárného shromáždění, stal se jeho místopředsedou a od června do října 1849 krátce působil jako ministr zahraničních věcí. J ~ho politická dráha skončila s převratem Ludvíka Napoleona, jemuž ostře a hlasitě oponoval. Zbytek svého života pak věnoval plánu, o kterém už dlouho přemýšlel, totiž dějinám revoluce a císařství a zkoumání souvisejících ideologických a společenských proudÍl. Dokončil však pouze studii o pozadí revoluce v osmnáctém století, kterou vydal v roce 1856 pod názvem Starý režim a revoluce (L' Ancien régime et la révolution). Přes zjevně odlišná témata a metody, dlouhou přestávku mezi nimi a přes změny v Tocquevillově politickém postoji na sebe obě jeho díla myšlenkově návazují a odrážejí jeho politické snahy. Studie o Americe i dějiny Francie se zabývají vznikem a následky toho, co označuje jako DEMOKRACII. A však pro Tocquevilla měla obě díla přísně praktický dopad; měla ukázat, co je v politice potřeba udělat k zajištění svobody, jež byla podle jeho názoru ohrožena vznikem demokracie. Jeho intelektuální a politický život sjednocovala myšlenka spojení teorie s praxí a velké přání použít tuto teorii k obraně "posvátné" věci svobody.
Co tedy rozuměl demokracií? Jaká nebezpečí podle něj znamenala pro moderní svět? A co bylo nutno udělat pro odstranění těchto nebezpe_čí? Termínu demokracie dával Tocquevi11e dva významy. V politickém kontextu jej používal pro zastupitelský systém založený na rozšířeném volebním právu; avšak dÍlležitější bylo Tocquevillovo běžnější použití tohoto termínu ve smyslu sociální demokracie, čímž označoval společnost, která považovala za nejvyšší společenskou hodnotu rovnost. V tomto kontextu studovala jeho analýza demokracie vliv úsilí o rovnost na obecné společenské postoje. Tento vliv shrnul Tocquevi11e pod pojem INDIVIDUALISMUS, kterému na rozdíl od většiny ostatních liberálních myslitelů dával pejorativní nádech. Poukázal na dva hlavní aspekty individualistického charakteru demokratické společnosti - víru v individuální rozum jako jediný základ názorů a přesvědčení a sobecké soustředění na osobní zájmy.
Vzpoura proti intelektuální autoritě a prosazení pravomoci individuálního uvažování jsou podle Tocquevilla základem přirozeného demokratického postoje na filosofické' úrovni, představované karteziánskou revolucí. V rovině společenských postojÚ považoval tutéž pozici za základ amerických mraVÚ, za karteziánskou filosofii společnosti. V demokratické Americe objevil všeobecně uznávaný předpoklad, že všechny myšlenky, byť jsou vysloveny výraznou osobností nebo posvěceny tradicí, musí být předloženy k přezkoumání individuálnímu rozumu každého jednotlivce, a na toto přezkoumání mají právo všichni. Přezkoumání vede k demokratickému přetavení charakteru ve smyslu víry v intelektuální rovnost, které má za následek vysoké mínění o hodnotě a vážnosti každého jednotlivce. V myšlenkové oblasti pak znamená soustředění na obecné, abstraktní a široce zaměřené výklady lidských záležitostí, které jsou dostupné všem a nevyžadují velké individuální znalosti a úsudek.
Druhým aspektem demokratického individualismu je převaha egoismu, všeobecně rozšířená tendence opustit veřejný život a soustředit se na materiální blaho rodiny jako konečný životní cíL Tento egoismus se projevuje také ve větší osobní ctižádosti a soupeřivosti. Ve společnosti, kde se všichni (podle Tocquevillova mínění) mohou zapojit do boje o moc a majetek a kde neúspěch nelze přičítat nevýhodnému rodinnému pÚvodu, nutně všichni tvrdě bojují. Ideologickým výsledkem tohoto stavu je zavedení rovnosti příležitostí a odmítnutí úspěchu jedněch, který podle této teorie ukazuje na menší schopnosti druhých, a tedy vede k nepřípustné nerovnosti schopností. Egoismus se také projevuje v úzkém materialismu. Soustředění zejména střední třídy na materiální zabezpečení (jak to chápal Tocqueville) je přirozené ve společnosti, v níž jen nepatrná část obyvatel je natolik chudá, že se musí vzdát naděje na úspěch v materiální oblasti, a jen podobně nepatrná část je natolik bohatá, že se nemusí obávat hrozby chudoby.
Materialismus je však neoddělitelně spojen s Jllelancholií, protože hlad po majetku nikdy nelze zcela uspokojit, neboť každý zisk je následován touhou po ještě větším zisku. Jaké jsou politické dÚsledky těchto individualistických postojÚ? Tocqueville se domníval, že na nejobecnější úrovni by mohly ohrozit svobodu jednotlivce, protože by mohly vést k nadvládě veřejného mínění a centralizaci státní moci. Demokratická ideologie zdÚrazňuje intelektuální nezávislost jednotlivce. A však každá společnost potřebuje intelektuální autoritu, zdroj jednoty, který demokratická společnost nalezla ve veřejném mínění, v "tyranii většiny". Tato konformita ve vztahu k obecným postojÚm a názorum je částečně i výsledkem zavedení společenských sankcí. Když si Tocqueville položil otázku pro Francouze zcela přirozenou - proč v Americe nejsou atheisté, musel si na ni odpovědět, že otevření atheisté by nezískali práci ani zákazm1cy. Avšak domníval se, že existují i hlubší psychologické kořeny. Každý jednotlivec se považuje za intelektuálně nadřazeného všem ostatním lidem, ale tváří v tvář názoru většiny svých rovných se cítí bezmocný. Pokud se každý musí počítat jako jeden hlas a nikdo si nemÚže činit výlučný nárok na pravdu, musí mít pravdu většina. Takto si lidé osvojili vlastnost konformity a začali věřit, že názor odlišující se od většiny je špatný. Ať už jsou politické dÚsledky jakékoliv, už sám tento konformistický postoj znamená omezení autonomie jednotlivce.
Ještě bezprostřednější hrozbou pro svobodu je však pravděpodobnost, že individualistický postoj povede k nárÚstu moci ústřední vlády. Demokratický útok na privilegia, feudální svobody jednotlivcÚ, skupin a korpora~ r cí je nutně veden státem a vede k zániku center moci nezávislých na ústřední vládě. Všeobecná touha po rovnoprávném, uniformním zacházení se všemi a následný negativní vztah k regionálním rozdílÚm také vede k centralizaci, kterou Tocqueville nazývá "demokratickým instinktem". Egoistický charakter společnosti může tento proces ještě podpořit. Zaměření na soukromé výhody a apatie ve vztahu k povinnostem ve veřejném životě může vést k tomu, že národ nechá politiku výhradně na politicích, pokud ovšem budou zachovávat řád a stabilitu. Navíc atomizace společnosti, která by mohla být následkem individualistických postojů, by mohla vést k situaci, kdy by stát byl jediným zakladatelem společenských organizací a jediným organizátorem kolektivních akcí.
Možným důsledkem je "nový druh despotismu". Nový proto, že obsahuje nikoli tyranii a útlak, ale vtíravou benevolenci vítanou jednotlivci, kteří se příliš obávají odporovat veřejnému mínění a kteří jsou příliš zaujati soukromými zájmy, než aby se účastnili veřejného dění, a jsou si příliš dobře vědomi ekonomické hodnoty řádu, než aby ho ohrožovali. Takový systém by mohl oslabit nejen svobodu, ale i vůli ke svobodě. Toto jsou podle Tocquevilla nebezpečí sociální demokracie, jsou to však nebezpečí, kterým lze čelit. Tocqueville věřil v nevyhnutelnost sociálně demokratické budoucnosti Evropy, jejíž náznaky pozoroval v Americe. Současně byl však také energickým odpůrcem teorií dějinné nutnosti a cílem jeho analýzy sociální demokracie nebylo jen odhalit omezení politické činnosti, které by nová společnost zavedla, ale najít jiné politické možnosti, které naopak tato společnost nabízí. Proti možnosti nového druhu despotismu postavil možnost vzniku nového systému demokratické svobody. K této možnosti směřují všechna Tocquevillova doporučení týkající se institucí nové společnosti. Částečně jsou založena na starších liberálních představách o kontrole činnosti vlády, ale směřují také k zachování lidské vůle ke svobodě. Toto vědomí role, kterou by instituční rámec mohl sehrát v občanském vzdělání, je hlavní rys, který Tocquevilla odlišuje od dřívějších liberálních teorií (viz LIBERALISMUS).
Nejdůležitějším prostředkem k odstranění zla, které by mohla přinést sociální demokracie, je podle Tocquevilla politická demokracie. Na úrovni ústřední vlády viděl mnoho nedostatků zastupitelské demokracie: podporovala průběžné změny politiky, poskytovala slabé politické vedení a především mohla znamenat formální politickou váhu moci veřejného mínění. Proti tomu však měla výraznou hodnotu vzdělávací: přiváděla lidi do politického života, podporovala povědomost o hlavních politických otázkách a diskusi o nich a pěstovala zvyk zapojovat se do politiky, který působil proti politické apatii. I když demokracie v ústřední rovině je možná nutnou podmínkou demokratické svobody, jistě není dostačující. Proto Tocqueville ještě důrazněji požadoval převedení pravomoci na místní samosprávu. Ve srovnání s centralizovanou správou Francie viděl řadu výhod tohoto systému, ale kladl důraz i na příležitost, kterou místní samospráva přináší pro zvýšení účasti lidí na politickém životě.
Tatáž naděje na možnost většího zapojení lidí do politiky ho vedla k obraně zprostředkující funkce dobrovolných organizací a svobody sdružování. Bylo třeba najít náhradu pluralistického rozptýlení moci v aristokratické společnosti, kterou se mohl stát jedině silný systém dobrovolných organizací. Ty by mohly být protiváhou státní moci; mohly by přispět ke krystalizaci a zveřejňování názorů a zájmů, které by se jinak nedostaly na veřejnost; měly by stimulovat vzájemnou pomoc a omezit spoléhání na iniciativu státu; a především by měly fungovat jako škola občanství, protože by měly vtahovat lidi do činnosti založené na spolupráci, rozbíjet společenskou izolaci a zvyšovat společenskou odpovědnost občanl1. Tocqueville považoval za nejdůležitější formu dobrovolných sdružení svobodné politické strany; svobodný tisk byl podle něj nejdůležitější podmínkou rozvoje těchto sdružení. Tocqueville sám sebe označoval za "liberála nového typu". Toto označení má svou oprávněnost. Jeho úcta k individuální svobodě nebyla samozřejmě ničím novým. Ale jeho poznání nových ohrožení této svobody a politická představivost, kterou projevil při navrhování možných způsobů boje proti těmto ohrožením, ho činí skutečně novým typem liberála. JL

odkazy
TocquevilIe, A. de.: Demokracie v Americe, přel. V. Jochman. Praha: Lidové noviny, 1992.
_: L'Ancien régime, přel. M.W. Patterson. Oxford: Blackwell, 1947.
literatura
Brogan,H.: Tocqueville. Londýn: Fontana, 1973.
Lively, J.: The Social and PoUtical Thought or Alexis de Tocqueville. Oxford: Clarendon Press, 1962.
Zetterbaum, M.: Tocqueville and the Prohlem of Democracy. Stanford, Kalifornie: Stanford University Press, 1967.